Neodpustitelný hřích je chování spojené s určitým postojem, kvůli kterému Bůh hříšníkovi nikdy neodpustí. Jak se něco takového může stát?

 Bůh odpouští těm, kdo litují svých hříchů, řídí se v životě jeho zásadami a mají víru v Ježíše Krista. (Skutky 3:19, 20) Člověk si ale může natolik zvyknout hřešit, že svůj postoj nebo chování už nikdy nezmění. Bible o takovém člověku říká, že má „ničemné srdce“ a že se nechal zatvrdit „podvodnou mocí hříchu“. (Hebrejcům 3:12, 13) Jeho srdce, které odporuje Bohu, se už nikdy nezmění, stejně jako se už nikdy nedá tvarovat hlína, která byla vypálena v peci. (Izajáš 45:9) U takového člověka neexistuje základ pro odpuštění. Proto se dá říct, že spáchal neodpustitelný hřích. (Hebrejcům 10:26, 27)

 Neodpustitelného hříchu se dopustili někteří židovští náboženští vůdci v Ježíšově době. Věděli, že Ježíš dělal zázraky díky Božímu svatému duchu. Se zlým úmyslem ale tvrdili, že na to má sílu od Satana. (Marek 3:22, 28–30)

Příklady hříchů, které můžou být odpuštěny

•  Rouhání z nevědomosti. Apoštol Pavel byl kdysi rouhač, ale později řekl: „Bylo [mi] projeveno milosrdenství, protože jsem byl v nevědomosti a jednal jsem z nedostatku víry.“ (1. Timoteovi 1:13)

•  Nevěra. Bible se zmiňuje o lidech, kteří podváděli své manželské partnery, ale změnili se, a Bůh jim odpustil. (1. Korinťanům 6:9–11)

„Spáchal jsem neodpustitelný hřích?“

 Pokud upřímně litujete svých hříchů a opravdu se chcete změnit, potom jste neodpustitelný hřích nespáchali. Bůh vám může odpustit dokonce i hříchy, kterých se dopouštíte opakovaně, pokud se vaše srdce nezatvrdilo proti Bohu natrvalo. (Izajáš 1:18)

 Někteří lidé si myslí, že spáchali neodpustitelný hřích, protože je neustále trápí pocity viny. Bible ale říká, že našim pocitům se nedá vždycky věřit. (Jeremjáš 17:9) Bůh nám nedal právo kohokoli soudit – ani sami sebe. (Římanům 14:4, 12) Může nám odpustit i v případě, že nás naše vlastní srdce odsuzuje. (1. Jana 3:19, 20)

Dopustil se Jidáš Iškariotský neodpustitelného hříchu?

 Ano. Byl chamtivý a kradl peníze, které byly darované na posvátné účely. Dokonce předstíral, že mu záleží na chudých lidech, ale ve skutečnosti chtěl ukrást ještě víc peněz. (Jan 12:4–8) Když se jeho srdce nenapravitelně zkazilo, zradil Ježíše za 30 kousků stříbra. Ježíš věděl, že se Jidáš nikdy nebude doopravdy kát za to, co udělal, a označil ho za „syna zničení“. (Jan 17:12) To znamená, že pro Jidáše smrt znamenala věčné zničení a nemá naději na vzkříšení. (Marek 14:21)

 Jidáš nečinil opravdové pokání ze svých hříchů. Vyznal se pouze náboženským vůdcům, se kterými se spolčil, ne Bohu. (Matouš 27:3–5; 2. Korinťanům 7:10)