VE 4. STOLETÍ př. n. l. získalo Řecko * díky mladému Makedonci Alexandrovi významné postavení na světové scéně. Tomuto vojevůdci, který z Řecka učinil pátou světovou velmoc biblických dějin, se začalo říkat Alexandr Veliký. Předchozí světové velmoci byly Egypt, Asýrie, Babylón a Médo-Persie.

Po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla a začala ztrácet svou moc. Nicméně vliv řecké kultury, jazyka, náboženství a filozofie přetrvával ještě dlouho potom.

V Bibli není žádná zpráva o tom, že by během řecké nadvlády působil nějaký Boží prorok, a v té době nebyla napsána ani žádná biblická kniha. Řecko se však objevuje v biblických proroctvích. Navíc Křesťanská řecká písma, běžně označovaná jako Nový zákon, se o řeckém vlivu často zmiňují. Na izraelském území dokonce ležela většina ze skupiny helénistických měst, kterým se říkalo Dekapolis. Toto označení pochází z řečtiny a znamená „deset měst“. (Matouš 4:25; Marek 5:20; 7:31) O Dekapoli se v Bibli píše na několika místech a existenci těchto měst dokládají světské dějiny i působivé pozůstatky divadel, amfiteátrů, chrámů a lázní.

V Bibli je také řada zmínek o řecké kultuře a náboženství, a to zvláště v knize Skutky,  kterou napsal lékař Lukáš. Podívejme se na několik příkladů.

Ve spojitosti s návštěvou apoštola Pavla v Aténách v roce 50 n. l. se v Bibli píše, že město bylo „plné model“. (Skutky 17:16) Historické doklady potvrzují, že v Aténách i na jejich předměstích bylo mnoho model a svatyní.

Ve Skutcích 17:21 se říká, že „všichni Atéňané a cizinci, kteří se tam zdržovali, opravdu netrávili svůj volný čas ničím jiným, než že něco vyprávěli nebo naslouchali něčemu novému“. Spisy Thúkydida a Démosthena dokládají, že Atéňané měli debatování ve velké oblibě.

Bible konkrétně uvádí, že „někteří z epikurejských i stoických filozofů s [Pavlem] začali polemizovat“, a dokonce jej odvedli na Areopag, aby se tam od něj dozvěděli víc. (Skutky 17:18, 19) Bylo obecně známo, že v Aténách žilo mnoho filozofů, včetně epikurejců a stoiků.

Pavel se zmínil o aténském oltáři, na němž bylo napsáno „Neznámému Bohu“. (Skutky 17:23) Oltáře zasvěcené neznámému bohu možná stavěl Epimenidés z Kréty.

V proslovu k Atéňanům Pavel cituje slova „vždyť my jsme také jeho potomstvo“ a uvádí, že to řekli „někteří z vašich básníků“. (Skutky 17:28) Těmito řeckými básníky zjevně byli Aratos a Kleantés.

Není divu, že jeden archeolog dospěl k tomuto závěru: „Pavlova zpráva o návštěvě Atén na mě působí jako vyprávění očitého svědka.“ Totéž lze říct o tom, jak Bible popisuje Pavlovy zážitky v Efezu v Malé Asii. V prvním století n. l. obyvatelé tohoto města stále ještě tíhli k pohanskému řeckému náboženství, a to především k uctívání bohyně Artemidy.

Kniha Skutky se mnohokrát zmiňuje o Artemidině chrámu, což byl jeden ze sedmi divů starověkého světa. Píše se tam například, že Pavlova služba v Efezu rozlítila  stříbrotepce jménem Demetrios, který měl vzkvétající obchod se stříbrnými Artemidinými chrámečky. Rozezlený Demetrios prohlásil: „Tento Pavel přesvědčil značný zástup a obrátil je k jinému názoru, protože říká, že ti, kteří jsou udělaní rukama, nejsou bohové.“ (Skutky 19:23–28) Těmito slovy způsobil, že rozvášněný dav začal křičet: „Velká je Artemis Efezanů!“

Dnes je možné navštívit zříceniny Efezu a místo, kde stál Artemidin chrám. Navíc starověké nápisy v Efezu potvrzují, že na počest této bohyně tam byly vyráběny náboženské předměty a že ve městě působil cech stříbrotepců.

Asi 200 let před tím, než žil Alexandr Veliký, napsal Jehovův prorok Daniel o vládě nad světem toto: „Pohleďme, od západu slunce přicházel po povrchu celé země kozel a nedotýkal se země. A pokud jde o toho kozla, mezi jeho očima byl nápadný roh. A přicházel až k beranovi, který vlastnil dva rohy, . . . a běžel k němu ve svém silném vzteku. A . . . přistoupil k tomu, aby berana srazil a aby zlámal jeho dva rohy, a v beranovi se neprokázala být síla, aby před ním obstál. Hodil ho tedy na zem a pošlapal ho . . . A kozel, ten se vypínal do krajnosti; jakmile se však stal mocným, velký roh byl zlomen a nápadně místo něho začaly vzcházet čtyři, směrem ke čtyřem nebeským větrům.“ (Daniel 8:5–8)

Koho se tato slova týkala? Daniel dává odpověď: „Beran, kterého jsi viděl, jak vlastní dva rohy, představuje médské a perské krále. A chlupatý kozel představuje řeckého krále; a pokud jde o velký roh, který měl mezi očima, ten představuje prvního krále.“ (Daniel 8:20–22)

Jen si to představte! Ještě v době babylónské světové velmoci Bible předpověděla, že po ní bude následovat Médo-Persie a Řecko. A navíc, jak již bylo řečeno, Bible konkrétně uvedla, že ‚jakmile se kozel stane mocným, velký roh‘ — Alexandr — bude „zlomen“ a nahrazen čtyřmi jinými, z nichž žádný nebude Alexandrovým potomkem. (Daniel 11:4)

Toto proroctví se splnilo do všech detailů. Alexandr se stal králem v roce 336 př. n. l. a během následujících sedmi let porazil mocného perského krále Dareia III. V rozšiřování svého území pokračoval až do své předčasné smrti v roce 323 př. n. l., kdy mu bylo 32 let. Absolutní moc nad celou říší už po Alexandrovi neměl nikdo z jeho potomků ani žádný jiný člověk. Vládnout začali jeho čtyři význační generálové — Lýsimachos, Kassandros, Seleukos a Ptolemaios —, kteří se podle knihy The Hellenistic Age (Helénistické období) „sami prohlásili za krále“.

Díky Alexandrovým vojenským tažením se také splnila další biblická proroctví. Například proroci Ezekiel a Zecharjáš, kteří  žili v 7. a 6. století př. n. l., předpověděli zničení města Tyru. (Ezekiel 26:3–5, 12; 27:32–36; Zecharjáš 9:3, 4) Ezekiel dokonce napsal, že kameny a prach z něj budou složeny „přímo doprostřed vody“. Splnila se tato slova?

Podívejme se, jak Alexandrovi vojáci postupovali během obléhání Tyru v roce 332 př. n. l. Suť z rozvalin pevninské části města použili k tomu, aby v moři postavili násep, který vedl k ostrovní části. Tato strategie byla úspěšná a Tyros padl. Jeden badatel, který se v 19. století věnoval zkoumání tohoto historického místa, řekl: „Proroctví proti Tyru se splnila do nejmenších podrobností.“ *

Alexandrova dobyvatelská tažení nevedla k tomu, že by se svět stal pokojným a bezpečným místem. Jeden profesor zhodnotil období vlády starověkého Řecka následovně: „V životě běžných lidí . . . se toho moc nezměnilo.“ Tuto skutečnost bylo možné opakovaně pozorovat v průběhu lidských dějin, což jenom potvrzuje biblický výrok, že „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9)

Špatná vláda lidí tady nebude donekonečna, protože Bůh zřídil vládu, která ty lidské daleko převyšuje — Boží Království. Toto Království nahradí všechny lidské vlády a jeho poddaní se budou těšit ze skutečného a trvalého pokoje a bezpečí. (Izajáš 25:6; 65:21, 22; Daniel 2:35, 44; Zjevení 11:15)

Králem Božího Království není nikdo jiný než Ježíš Kristus. Na rozdíl od mocichtivých a lhostejných lidských panovníků, Ježíš je ke všemu, co dělá, podněcován láskou k Bohu a k lidstvu. Žalmista o něm napsal: „Osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání. Z útlaku a z násilí vyplatí jejich duši.“ (Žalm 72:12–14)

Přáli byste si takového Panovníka? Pokud ano, bude užitečné, když se zamyslíte nad šestou světovou velmocí světových dějin, Římem. Bylo totiž předpovězeno, že právě v období Římské říše se narodí Zachránce a natrvalo změní dějiny lidstva. Určitě si přečtěte šestý článek této série, který vyjde v příštím čísle.