Každý rok počínaje červencem připlouvají k jižnímu pobřeží Santa Catariny v Brazílii velryby jižní, které patří k takzvaným pravým velrybám. Putují sem tisíce kilometrů až z oblasti u Antarktidy, aby v mělkých vodách porodily mláďata a staraly se o ně. Řadu měsíců místní obyvatelé a turisté na plážích nebo na útesech s úžasem sledují, jak samice a jejich mláďata odpočívají nebo dovádějí. *

Samice může dorůst délky až 16 metrů, což je přibližně velikost kloubového autobusu, a může vážit až 80 tun. Má mohutné černé tělo, někdy s bílými skvrnami na břiše. Obrovská hlava představuje čtvrtinu celého těla. Tlama je dlouhá a vyklenutá. Velryba jižní nemá hřbetní ploutev. Pohybuje se tak, že širokou a hluboce vykrojenou ocasní ploutví pohybuje nahoru a dolů, a ne ze strany na stranu, jako to dělají ryby. Když chce změnit směr, použije prsní ploutve. Je to podobné jako řízení letadla.

I přes své obří rozměry jsou pravé velryby překvapivě pružné a předvádějí úžasné akrobatické kousky. Můžete je vidět, jak po dlouhou dobu plavou s ocasem vyčnívajícím z vody. Někdy zase ocas zvednou a praští jím o hladinu. Nebo můžete i z velké vzdálenosti zahlédnout gejzír vody, který vznikne, když velryba vyskočí nad hladinu a pak sebou o ni plácne.

Pravé velryby mají na hlavě a v její blízkosti bělavé nebo nažloutlé kalozity –  zdrsnělé části kůže, na kterých žijí kolonie drobných korýšů rodu Cyamus, známých také jako velrybí vši. Karina Grochová, koordinátorka brazilského projektu na ochranu velryb, k tomu říká: „U každé velryby vytváří kalozity určitý vzor, který je jedinečný, podobně jako lidské otisky prstů. Podle toho je možné jednotlivé velryby rozlišit. Když připlavou k pobřeží, jejich kalozity si vyfotíme a fotografie pak dáme do databáze.“

Podle biologů je u pravých velryb těžké přesně určit věk, kdy uhynuly, protože nemají zuby. Předpokládaná délka jejich života je minimálně 65 let. *

Pravé velryby se živí drobnými korýši. Používají jakési filtrační zařízení, které je tvořeno stovkami kostic. Ty jsou lemované jemnými vousy a jsou na pravé a levé straně horní čelisti. Když plavou s otevřenou tlamou, voda proudí přes kostice a mezi vousy se zachytí potrava. Tímto způsobem můžou velryby spořádat až dvě tuny korýšů denně.

Velryby jižní tráví léto (leden a únor) v Antarktickém oceánu, kde mají hodně potravy. Vytváří si tam silnou tukovou vrstvu, která jim v chladných vodách slouží jako tepelná izolace a jako zdroj energie během migrace.

Od 18. století velrybáři lovili hodně těchto velryb na jižní polokouli. Navíc představovaly tu „pravou“ kořist. Jak to? Jsou to pomalí plavci, a tak bylo snadné je chytit, i když velrybáři měli jen chatrné dřevěné čluny a ruční harpuny. A když jsou pravé velryby usmrceny, jejich těla plavou na rozdíl od jiných kytovců na hladině – drží je tam silná vrstva tuku. Velrybáři je proto mohli snadno odtáhnout ke břehu.

Kromě toho byl v té době velrybí tuk a kostice důležitým obchodním artiklem. Tuk se používal jako olej do pouličních lamp a jako mazivo. Z kostic se dělaly například biče nebo výztuže do korzetů a deštníků. Kostice získané z jediné velryby mohly pokrýt náklady na celou výpravu.

Na začátku 20. století se populace pravých velryb kvůli nadměrnému lovu výrazně snížila a časem se lov velryb už ani nevyplatil. V Brazílii byla poslední velrybářská stanice uzavřena v roce 1973. U některých druhů se sice počty jedinců zvýšily, ale jiné jsou kriticky ohrožené.

Velryby jižní jsou rozhodně vynikajícím příkladem toho, jak je život na zemi provázaný a rozmanitý. Jsou důkazem úžasné moudrosti a moci jejich tvůrce, Boha Jehovy. (Žalm 148:7)