ZATÍMCO se prodlužují stíny, Rebeka se rozhlíží po nehostinné krajině. Po týdnech cestování na hřbetu velblouda si už zvykla na jeho kolébavou chůzi. Město Charan, ve kterém vyrůstala, je daleko za ní, stovky kilometrů na severovýchod. Je možné, že Rebeka svou rodinu už nikdy neuvidí. Určitě má plnou hlavu otázek týkajících se její budoucnosti. Čím blíž je k cíli své cesty, tím víc o tom přemýšlí.

Karavana má za sebou velký kus kananejské země a teď putuje drsným terénem Negebu. (1. Mojžíšova 24:62) Cestou jsou nejspíš vidět pasoucí se ovce. V této divoké krajině je půda zřejmě příliš vyprahlá na to, aby se tam dařilo zemědělství, ale pro stáda je tam pastvy dost. Postarší muž, který Rebeku doprovází, to území dobře zná. Nemůže se dočkat, až svému pánovi sdělí tu dobrou zprávu – má pro Izáka manželku! Rebeka ale asi přemýšlí, jaký život ji v této zemi čeká. Jaký bude její ženich Izák? Nikdy předtím se neviděli. Bude se jí líbit? A bude se ona líbit jemu?

V mnoha částech světa dnes lidé považují sjednaná manželství za něco zvláštního, ale někde je to běžná věc. Ať už žijete kdekoli, asi budete souhlasit s tím, že Rebeka směřovala do neznáma. Byla to ale žena, která měla neobyčejnou odvahu a víru. Obě tyto vlastnosti potřebujeme i my, když nás v životě potkají změny. Kromě víry měla Rebeka ještě další krásné vlastnosti, které se jen tak nevidí.

Velká změna v Rebečině životě začala něčím, co se jí mohlo zdát docela obyčejné. Vyrůstala v mezopotámském městě Charan nebo v jeho okolí. Její rodiče se od ostatních obyvatel lišili, protože neuctívali boha měsíce, Sina. Jejich Bohem byl Jehova. (1. Mojžíšova 24:50)

Rebeka vyrostla v krásnou mladou ženu, ale nebyla zahleděná do sebe. Byla energická a v mravním ohledu měla výbornou pověst. Její rodina měla dost peněz a mohla si dovolit sloužící. Přesto rodiče Rebeku nerozmazlovali ani se k ní nechovali jako k princezně. Odmalička byla zvyklá tvrdě pracovat. Podobně jako mnoho žen v té době dělala v domácnosti některé fyzicky náročné práce, například zásobovala dům vodou. Vždycky když se chýlilo k večeru, zvedla na rameno džbán a zamířila ke studni. (1. Mojžíšova 24:11, 15, 16)

Jednou večer, když naplnila džbán vodou, k ní přispěchal starší muž. Řekl jí: „Dej mi, prosím, malý doušek vody ze svého džbánu.“ Byla to skromná prosba řečená velmi zdvořile. Rebeka viděla, že ten muž má za sebou dlouhou cestu. Rychle proto džbán z ramene sundala a dala mu napít, a to nejenom jeden doušek, ale hodně studené osvěžující vody. Všimla si, že má s sebou karavanu deseti velbloudů, kteří klečí poblíž, a že pro ně ještě nikdo nenaplnil žlab. Viděla, že ji muž pozorně sleduje svýma laskavýma očima, a chtěla být co nejvíc štědrá. Řekla proto: „Načerpám vodu také pro tvé velbloudy, dokud se nenapojí.“ (1. Mojžíšova 24:17–19)

 Všimněte si, že Rebeka se nenabídla, že těm deseti velbloudům dá napít jenom trochu, ale že je napojí, dokud nebudou mít dost. Hodně žíznivý velbloud může vypít asi 100 litrů vody. Kdyby bylo takto žíznivých všech deset velbloudů, znamenalo by to pro Rebeku hodiny tvrdé práce. Z biblické zprávy ale vyplývá, že tak velkou žízeň neměli. * Věděla to ale Rebeka, když se nabídla, že je napojí? Ne. Chtěla ochotně a s nadšením udělat všechno, aby tomuto staršímu cizinci projevila pohostinnost. On její nabídku přijal a pak se zaujetím sledoval, jak běhá tam a zpátky a plní žlab jedním džbánem vody za druhým. (1. Mojžíšova 24:20, 21)

Rebeka je pro nás krásným příkladem. Žijeme totiž v době, ve které vládne sobectví. Bylo předpovězeno, že lidé budou „milovat sami sebe“, tedy nebudou ochotní dělat něco pro druhé. (2. Timoteovi 3:1–5) Křesťanům, kteří se tomuto trendu brání, může pomoct, když se zamyslí nad biblickým příběhem této mladé ženy, která obětavě napojila žíznivé velbloudy.

Rebeka si určitě všimla, že se na ni ten muž dívá. Na jeho pohledu nebylo nic špatného. Bylo v něm překvapení, úžas a radost. Když Rebeka s prací skončila, dal jí dary – drahé šperky. Pak se jí zeptal: „Čí jsi dcera? Pověz mi, prosím. Je v domě tvého otce pro nás nějaké místo, kde bychom strávili noc?“ Když mu řekla o své rodině, měl ještě větší radost. V zápalu nadšení dodala: „U nás je i sláma i hodně píce a také místo kde strávit noc.“ To byla velkorysá nabídka, protože s tím starým mužem cestovali ještě další muži. Pak utíkala napřed, aby o tom řekla své mamince. (1. Mojžíšova 24:22–28, 32)

Rebeka byla zjevně vedená k pohostinnosti. A to je další věc, která se dnes vytrácí, a další důvod, proč napodobovat víru této laskavé mladé ženy. Víra v Boha by nás měla vést k tomu, že budeme pohostinní i my. Jehova je štědrý ke všem lidem a chce, aby takoví byli i jeho služebníci.  Když jsme pohostinní také k těm, kdo nám to možná nikdy neoplatí, má z nás náš nebeský Otec radost. (Matouš 5:44–46; 1. Petra 4:9)

Kdo byl ten starý muž u studny? Byl to služebník Abrahama, bratra Rebečina dědečka. V domě Betuela, Rebečina otce, byl tedy vítaným hostem. Pravděpodobně se jednalo o Eliezera. * Hostitelé mu nabídli jídlo, ale on se nechtěl najíst, dokud neprozradí důvod své návštěvy. (1. Mojžíšova 24:31–33) Jistě mluvil s velkým nadšením, protože byl právě svědkem toho, že Bůh Jehova jeho důležitému poslání požehnal. Jak?

Představte si, jak Eliezer vypráví svůj příběh, zatímco mu Betuel a Rebečin bratr Laban se zájmem naslouchají. Řekl jim, že Jehova Abrahamovi v zemi Kanaán bohatě požehnal a že Abraham a Sára mají syna Izáka, který všechno zdědí. Abraham svého služebníka pověřil důležitým úkolem: měl pro Izáka najít mezi Abrahamovými příbuznými v Charanu manželku. (1. Mojžíšova 24:34–38)

Eliezer musel Abrahamovi přísahat, že Izákovi nevybere manželku z kananejských žen. Proč? Protože Kananejci neuctívali Jehovu. Abraham věděl, že Jehova chce tyto lidi za jejich špatné jednání ve svůj čas potrestat, a nechtěl, aby jeho milovaný syn měl s nimi a s jejich nemravným jednáním něco společného. Také věděl, že Izák hraje důležitou úlohu ve splnění Božích slibů. (1. Mojžíšova 15:16; 17:19; 24:2–4)

Eliezer potom řekl svým hostitelům, že když přišel ke studni poblíž Charanu, modlil se k Jehovovi. Prosil ho, aby pro Izáka vybral manželku. Podle čeho ji měl Eliezer poznat? Měla to být dívka, která přijde ke studni, a když ji požádá, aby mu dala napít, nabídne mu, že dá napít i jeho velbloudům. (1. Mojžíšova 24:12–14) A která žena přišla a přesně to udělala? Rebeka! Představte si, jak se asi teď cítila, pokud Eliezerovo vyprávění zaslechla.

Betuel a Laban byli z toho příběhu dojatí. Řekli: „Tato věc vyšla od Jehovy.“ Podle zvyku sjednali manželskou smlouvu a přislíbili Rebeku Izákovi. (1. Mojžíšova 24:50–54) Znamenalo to, že Rebeka nemohla říct ne?

Právě o tom mluvil o několik týdnů dřív Eliezer s Abrahamem. Zeptal se ho: „Co když ta žena se mnou nepůjde?“ Abraham mu odpověděl: „Pak jistě budeš od přísežného závazku ke mně osvobozen.“ (1. Mojžíšova 24:39, 41) Na Rebečině názoru záleželo i členům Betuelovy domácnosti. Eliezer byl tak nadšený z úspěchu své cesty, že se druhý den ráno zeptal, jestli se může s Rebekou vrátit do Kanaánu okamžitě. Rodina ale chtěla, aby s nimi Rebeka ještě aspoň deset dní zůstala. Nakonec to vyřešili takto: „Zavolejme mladou ženu a dotažme se jejích úst.“ (1. Mojžíšova 24:57)

Teď se Rebeka ocitla na životní křižovatce. Co řekne? Bude hrát na city svého otce a bratra a požádá je, aby mohla být této cesty do neznáma ušetřena? Nebo se bude cítit poctěna tím, že má určitou úlohu v událostech, které jasně vede Jehova? Z její odpovědi bylo vidět, co si o této náhlé a možná obávané změně v životě myslí. Jednoduše řekla: „Jsem ochotná jít.“ (1. Mojžíšova 24:58)

Měla opravdu vynikající postoj. Dnes jsou zvyky spojené s manželstvím většinou jiné, ale i tak se toho od Rebeky můžeme hodně naučit. Nejdůležitější pro ni bylo to, co si přeje Jehova. Boží Slovo poskytuje ty nejlepší rady do manželství i v dnešní době. Dočteme se v něm, jak si dobře vybrat manželského partnera a jak v manželství správně plnit svou úlohu. (2. Korinťanům  6:14, 15; Efezanům 5:28–33) Je moudré napodobovat Rebeku a dělat věci tak, jak si přeje Bůh.

Betuelova rodina dala své milované Rebece požehnání. Potom se Rebeka ještě s Deborou, která byla v dětství její chůvou, a s dalšími služkami vydaly na cestu společně s Eliezerem a jeho muži. (1. Mojžíšova 24:59–61; 35:8) Zanedlouho byl Charan daleko za nimi. Cesta byla dlouhá asi 800 kilometrů a trvala přibližně tři týdny. Zřejmě to nebylo nic pohodlného. Rebeka byla zvyklá vídat velbloudy, ale nemůžeme předpokládat, že na nich uměla dobře jezdit. Bible nepopisuje její rodinu jako obchodníky, kteří by cestovali s karavanou velbloudů, ale jako pastevce. (1. Mojžíšova 29:10) Nezkušení jezdci na velbloudech si často stěžují na nepohodlí, a to i po velmi krátké cestě.

Rebeka se každopádně těšila na to, co ji čeká, a bezesporu se Eliezera vyptávala na všechno možné o Izákovi a jeho rodině. Představte si toho staříka, jak jí večer u ohně vypráví o slibu, který Jehova dal svému příteli Abrahamovi. Slíbil mu, že z jeho rodové linie se narodí potomek, který přinese požehnání celému lidstvu. Rebeka určitě cítila posvátnou bázeň, když si uvědomila, že tento Jehovův slib se splní prostřednictvím jejího budoucího manžela Izáka, a tedy i jejím prostřednictvím. (1. Mojžíšova 22:15–18)

Nakonec přišel den, o kterém se psalo v úvodu. Když karavana putovala Negebem a začalo se stmívat, Rebeka uviděla muže, jak se prochází po poli. Vypadal zamyšleně. Rychle se „zhoupla . . . z velblouda“, možná ani nečekala na to, až si zvíře klekne, a zeptala se Eliezera: „Kdo je ten muž tam, který nám jde po poli vstříc?“ Když se dozvěděla, že to je Izák, přikryla si hlavu šátkem. (1. Mojžíšova 24:62–65) Proč? Zjevně tím svému budoucímu manželovi dala najevo úctu. Taková podřízenost se dnes může zdát některým lidem staromódní, ale my všichni si můžeme vzít z Rebečiny pokory příklad. Kdo z nás nepotřebuje na této krásné vlastnosti pracovat?

Asi 40letý Izák pořád truchlil nad smrtí své matky Sáry, která zemřela asi před třemi lety. Byl to zřejmě citlivý a něžný muž. To, že dostal ženu, která byla tak pracovitá, pohostinná a pokorná, pro něj byla obrovská odměna. Padnou si ti dva do oka? Bible říká: „Zamiloval se do ní.“ (1. Mojžíšova 24:67; 26:8)

Ani pro nás, kdo žijeme o 3 900 let později, není těžké si Rebeku zamilovat. Obdivujeme její odvahu, pracovitost, pohostinnost a pokoru. Bez ohledu na to, jestli jsme mladí nebo staří, muži nebo ženy, svobodní nebo v manželství, všichni napodobujme její víru!