POMALU zapadá slunce a Josef stojí ve své zahradě. Možná se dívá na datlovníky a jiné ovocné stromy, na jezírka s vodními rostlinami nebo mu zrak padne na faraonův palác, který je hned za zdí. Doléhají k němu zvuky z jeho domu – jak jeho syn Manasse dovádí se svým malým bratříčkem Efrajimem – a představuje si, jak se na ně jeho manželka usmívá. Je spokojený. Ví, že Bůh ho odměnil.

Svému prvorozenému synovi dal jméno Manasse, protože to znamená „ten kdo působí, aby se zapomnělo“. (1. Mojžíšova 41:51, poznámka pod čarou) V posledních letech mu Bůh žehnal, což určitě zmírnilo jeho bolestné vzpomínky na domov, bratry a otce. Nenávistné jednání jeho starších bratrů mu úplně změnilo život. Napadli ho, chtěli ho zabít a nakonec ho prodali cestujícím obchodníkům jako otroka. Od té doby byl jeho život plný bouřlivých změn. Asi deset let byl v otroctví a potom ve vězení – ze začátku dokonce i v okovech. Ale teď, teď je druhým nejvyšším vládcem v Egyptě, hned po faraonovi. *

Josef už několik let vidí, že se události odehrávají přesně tak, jak Jehova předpověděl. Egypt zažívá sedm let blahobytu a Josef má na starosti shromažďovat do zásoby přebytečné obilí. V tomto období přicházejí na svět jeho dva synové, které má s manželkou Asenat. Josef se v mysli často vrací ke své rodině, která je stovky kilometrů daleko. Vzpomíná hlavně na svého mladšího bratra Benjamína a na milovaného otce Jákoba. Možná si říká, jak se jim daří a jestli jsou v pořádku. Asi ho taky občas napadne, jestli jeho starší bratři mají pořád násilnické sklony a jestli by narušené vztahy v rodině mohly být zase urovnány.

Pokud pokoj ve vaší rodině někdy narušila žárlivost, zrada nebo nenávist, pak máte s Josefem něco společného. Jaké poučení si můžeme vzít z toho, co udělal pro svou rodinu?

Josef měl plné ruce práce a léta rychle ubíhala. Přesně podle prorockého snu, který Jehova dal faraonovi, přišla po sedmi letech bohaté úrody drastická změna. Na polích nebylo co sklízet. Brzy byl v okolních zemích hlad. Podle Bible se ale „v celé egyptské zemi . . . nacházel chléb“. (1. Mojžíšova 41:54) Není pochyb o tom, že prorocká předpověď, kterou Josef od Boha dostal, a také jeho dobré organizační schopnosti byly Egypťanům k užitku.

Egypťané se možná cítili Josefovi zavázáni a obdivovali ho jako dobrého organizátora. Josef ale chtěl, aby zásluha byla připisována jenom jeho Bohu Jehovovi. Pokud své schopnosti pokorně dáváme k dispozici Bohu, může je využít  takovým způsobem, jak bychom si to ani nedokázali představit.

Po nějaké době ale i Egypťané zakusili, co je to hlad. Když volali k faraonovi o pomoc, jednoduše jim přikázal: „Jděte k Josefovi. Cokoli vám řekne, musíte udělat.“ Josef začal otevírat sýpky a lidé si mohli koupit, co potřebovali. (1. Mojžíšova 41:55, 56)

V okolních zemích však lidé takové štěstí neměli. V Kanaánu, stovky kilometrů daleko, Josefova rodina trpěla hlady. Zestárlý Jákob se dozvěděl, že v Egyptě obilí mají, a tak tam poslal své syny, aby nějaké koupili. (1. Mojžíšova 42:1, 2)

Jákob poslal deset svých synů, ale nejmladšího Benjamína s nimi nepustil. Až moc dobře si pamatoval, jak to dopadlo, když před léty poslal svého milovaného Josefa za jeho staršími bratry. Bylo to naposled, co ho viděl. Starší synové pak přinesli domů Josefův elegantní oděv – důkaz otcovy lásky a pozornosti – celý roztrhaný a zakrvácený. Zdrcenému starému muži namluvili, že Josefa sežrala divoká zvířata. (1. Mojžíšova 37:31–35)

Po dlouhé cestě Jákobovi synové konečně dorazili do Egypta. Ptali se, kde by mohli koupit obilí, a byli posláni k vysokému vládnímu úředníkovi, který se jmenoval Cafenat-paneach. (1. Mojžíšova 41:45) Poznali, že to je Josef? Rozhodně ne. Viděli jenom egyptského vládce, jehož pomoc potřebovali. Aby mu prokázali úctu, udělali, co bylo přirozené – „hluboce se mu poklonili tváří k zemi“. (1. Mojžíšova 42:5, 6)

A co Josef? Své bratry okamžitě poznal. A navíc, když se před ním klaněli, vrátil se v myšlenkách do mládí. Biblická zpráva říká, že „si okamžitě vzpomněl na sny“, které mu tehdy Jehova dal a podle kterých se mu jednou jeho bratři měli klanět. A přesně to teď udělali. (1. Mojžíšova 37:2, 5–9; 42:7, 9) Jak na to Josef zareaguje? Obejme je? Pomstí se jim?

Josef věděl, že nesmí jednat na základě emocí, ať budou jakékoli. Bylo zřejmé, že tento zvrat událostí řídí Jehova. Šlo totiž i o jeho záměr. Kdysi slíbil, že z Jákobových potomků jednou bude mocný národ. (1. Mojžíšova 35:11, 12) Pokud by Josefovi bratři byli stále násilničtí, sobečtí a bezcharakterní muži, mělo by to z dlouhodobého hlediska katastrofální následky. Kromě toho kdyby Josef jednal emotivně, mohl by ohrozit křehkou stabilitu v rodině, a možná dokonce vystavit nebezpečí svého otce a Benjamína. Jsou vůbec ještě naživu? Josef se rozhodl, že neprozradí, kdo je, aby si  mohl vyzkoušet, jestli se jeho bratři změnili. Pak možná bude vědět, jak si Jehova přeje, aby postupoval dál.

Pravděpodobně se do tak neobvyklé situace nikdy nedostanete. Spory a rozdělení v rodině jsou však dneska běžné. Za takových okolností možná máme tendenci řídit se srdcem a jednat podle svých nedokonalých emocí. Je ale mnohem moudřejší vzít si příklad z Josefa a snažit se poznat, jak si Bůh přeje, abychom se zachovali. (Přísloví 14:12) A nezapomeňte, že pokoj v rodině je sice důležitý, ale ještě důležitější je pokoj s Jehovou a jeho Synem. (Matouš 10:37)

Josef začal bratry zkoušet, aby zjistil, jací jsou v srdci. Nejprve k nim prostřednictvím tlumočníka drsně promluvil. Obvinil je, že jsou cizí zvědové. Na svou obranu mu vyprávěli o své rodině, včetně toho, že mají ještě mladšího bratra, který zůstal doma. Josef se snažil skrýt své nadšení. Jeho mladší bratr je naživu! Teď Josef věděl co dál. Prohlásil: „Takto budete vyzkoušeni.“ A potom jim řekl, že chce jejich nejmladšího bratra vidět. Dovolil jim, aby se pro něj vrátili domů, ale měl podmínku, že si jednoho z nich nechá jako rukojmí. (1. Mojžíšova 42:9–20)

Bratři o tom spolu začali mluvit a vůbec netušili, že jim Josef rozumí. Vyčítali si ten hrozný čin, který spáchali před 20 lety. Řekli: „Bezesporu jsme vinni vzhledem k našemu bratrovi, protože jsme viděli tíseň jeho duše, když se doprošoval soucitu z naší strany, ale my jsme nenaslouchali. Proto na nás přišla tato tíseň.“ Jelikož Josef rozuměl, co si říkají, musel se otočit, aby neviděli jeho slzy. (1. Mojžíšova 42:21–24) Věděl ale, že k opravdovému pokání patří mnohem víc než jenom pocity lítosti nad následky špatného jednání. A tak je zkoušel dál.

Řekl jim, ať jdou domů, a jako rukojmí si nechal Simeona. Také jim do vaků s obilninami dal schovat peníze. Doma jen horko těžko přesvědčili Jákoba, aby s nimi Benjamína pustil. Když opět přišli do Egypta, otevřeně řekli správci Josefova domu o penězích, které ve svých vacích našli, a navrhli, že plnou částku zaplatí. To bylo pro Josefa příjemné překvapení, ale k tomu, aby věděl, jací doopravdy jsou, to nestačilo. Pozval je na hostinu, a když uviděl Benjamína, jen stěží dokázal skrýt, co cítil. Pak je poslal zpátky do Kanaánu, ale tentokrát dal ukrýt do Benjamínova vaku stříbrný pohár. (1. Mojžíšova 42:26–44:2)

Josef teď mohl svůj plán dokončit. Poslal správce, aby bratry dohonil, zatkl a obvinil z toho, že pohár ukradli. Když se pohár našel v Benjamínově vaku, byli všichni přivedeni k Josefovi. Teď měl možnost zjistit, jací jeho bratři doopravdy jsou. Jejich mluvčím byl Juda. Prosil o milosrdenství, a dokonce navrhl, že se všech jedenáct stane otroky v Egyptě. Josef měl ale jiný názor. Řekl, že otrokem v Egyptě bude jen Benjamín a ostatní musí odejít. (1. Mojžíšova 44:2–17)

Rozrušený Juda mu odpověděl: „Zůstal po své matce sám a jeho otec ho opravdu miluje.“ Ta slova musela na Josefa silně zapůsobit. Byl totiž starším synem Jákobovy milované manželky Ráchel, která zemřela při porodu Benjamína. Josef, podobně jako jeho otec, Ráchel velmi miloval. Možná proto mu byl Benjamín ještě bližší. (1. Mojžíšova 35:18–20; 44:20)

Juda začal naléhavě prosit, aby se Josef nad Benjamínem smiloval. Dokonce se nabídl, že zůstane jako otrok místo něj. Svou prosbu ukončil tímto srdcervoucím výrokem: „Jak mohu jít ke svému otci a nemít chlapce s sebou, abych se pak díval na neštěstí, které postihne mého otce?“ (1. Mojžíšova 44:18–34) Konečně  důkaz, že se Juda velmi změnil! Nejenže dal najevo kajícný postoj, ale také obdivuhodnou míru soucitu, nesobeckosti a obětavosti.

Josef už nemohl dál. Musel dát průchod emocím, které v sobě tak dlouho potlačoval. Poslal pryč všechny sloužící a plakal tak hlasitě, že to slyšel celý faraonův dům. Nakonec řekl: „Jsem váš bratr Josef.“ Byli ohromeni. Objal je a laskavě jim odpustil všechno, co mu udělali. (1. Mojžíšova 45:1–15) Napodobil tak Jehovu, který odpouští velkoryse. (Žalm 86:5) Jednáme také tak?

Když faraon slyšel, co všechno je za tím rozruchem v Josefově domě, nabídl mu, aby se jeho zestárlý otec přestěhoval s celou rodinou do Egypta. A tak netrvalo dlouho a Josef se konečně setkal se svým milovaným otcem. Jákob plakal a řekl: „Jsem ochoten zemřít, když jsem nyní viděl tvůj obličej, poněvadž jsi ještě naživu.“ (1. Mojžíšova 45:16–28; 46:29, 30)

Jákob žil v Egyptě ještě dalších sedmnáct let. Mohl tedy svým dvanácti synům dát prorocká požehnání. Svému jedenáctému synovi, Josefovi, dal dvojitý podíl, který obvykle připadá prvorozenému. Měly z něj vzejít dva izraelské kmeny. A co Juda, čtvrtý syn, který své bratry předčil tím, že dal najevo pokání? Ten získal obrovskou odměnu: v jeho rodové linii se měl narodit Mesiáš. (1. Mojžíšova, 48. a 49. kapitola)

Potom co Jákob ve svých 147 letech zemřel, dostali Josefovi bratři strach, že se jim jejich mocný sourozenec bude chtít pomstít. Josef je ale ujistil o své lásce. Byl přesvědčený, že události, které vedly k přestěhování jeho rodiny do Egypta, řídil Jehova. A tak se domníval, že jeho bratři by už neměli myslet na to špatné, co se kdysi stalo. Zeptal se proto: „Cožpak jsem na místě Boha?“ (1. Mojžíšova 15:13; 45:7, 8; 50:15–21) Josef Jehovu považoval za dokonalého soudce. Kdo byl tedy on, aby potrestal ty, kterým Jehova odpustil? (Hebrejcům 10:30)

Je pro vás někdy nesnadné odpustit? Může to být těžké hlavně tehdy, když nám někdo ublížil záměrně. Ale pokud ze srdce odpustíme těm, kteří toho opravdu litují, můžeme tím zahojit hodně ran, včetně těch svých. A napodobíme tak Josefa i našeho milujícího Otce, Jehovu.