V Amazonském deštném pralese v Jižní Americe, daleko od rušných měst, žijí lidé, kteří pocházejí z různých kmenů a národů a mluví různými jazyky. V červenci 2017 se skupina 13 svědků Jehovových vydala na výpravu po řece Maroni a jejích východních přítocích ve Francouzské Guyaně. Proč? Chtěli se s lidmi, kteří v osadách podél řeky žijí, podělit o naději z Bible.

 Výprava měla trvat 12 dní. Měsíc předem se všichni účastníci sešli na organizační schůzce. Winsley vzpomíná: „Dozvěděli jsme se něco o té oblasti a místní historii a taky jsme probrali, jak se máme na cestu připravit.“ Každý účastník dostal vodotěsný barel, do kterého si dal houpací síť na spaní a moskytiéru. Během výpravy je čekaly dva lety a spousta hodin jízdy ve vydlabaných kánoích.

 Jak bratři a sestry reagovali na pozvání zúčastnit se této expedice? Claude a Lisette, kteří jsou v důchodovém věku, si takovou příležitost nechtěli nechat ujít. Claude říká: „Byl jsem nadšený, ale taky jsem se trochu bál. Slyšel jsem, že na řece jsou nebezpečné proudy.“ Lisette si dělala starosti s něčím jiným. „Nedokázala jsem si představit, jak budu kázat v indiánských jazycích,“ říká.

 Mickaël měl podobné pocity. Vypráví: „O kmeni Wajanů jsme toho moc nevěděli. Vyhledal jsem si o nich něco na internetu a naučil se pár slov, abych je mohl pozdravit v jejich jazyce.“

 Shirley, která se výpravy účastnila se svým manželem Johannem, si udělala seznam jazyků, kterými se podél řeky mluví. Říká: „Z jw.org jsme si stáhli videa ve většině z těchto jazyků a taky jsme sehnali příručku, kde byly základní fráze v jazyce Wajanů.“

 V úterý 4. července všichni nastoupili do letadla v Saint-Laurent du Maroni a přeletěli do městečka Maripasoula, které se nachází hluboko ve vnitrozemí Francouzské Guyany.

 Během následujících čtyř dní svědkové kázali obyvatelům vesnic rozesetých podél horních toků řeky Maroni. K cestování používali kánoe vydlabané z kmene, takzvané pirogy, poháněné motorem. Roland, jeden ze členů skupiny, vypráví: „Zjistili jsme, že domorodí obyvatelé se velmi zajímají o duchovní věci. Měli spoustu otázek a někteří chtěli, abychom s nimi studovali Bibli.“

 Johann a Shirley se v jedné vesnici setkali s mladými manželi, kteří byli smutní, protože jejich příbuzná nedávno spáchala sebevraždu. Johann vypráví: „Ukázali jsme jim video Indián našel svého Stvořitele. a Velmi na ně zapůsobilo. Dali nám svůj e-mail, protože s námi chtěli zůstat v kontaktu.“

 Bratři a sestry cestovali proti proudu až do vesnice Antécume Pata. Vesnický náčelník jim dovolil, aby si tam natáhli houpací sítě a odpočinuli si. Také se vykoupali v řece, jako to dělají místní.

 Odtamtud se skupina vydala do vesnice Twenké, kde několik rodin truchlilo nad ztrátou svých blízkých. Éric, jeden z organizátorů expedice, vypráví: „Kmenový náčelník, kterému se říká Grand Man, nám dovolil projít celou vesnici a utěšovat ty, kdo truchlili. Náčelníkovi a jeho rodině se moc líbily verše, které jsme jim přečetli z Bible v jazyce Wajanů. Taky jsme jim pustili videa o naději na vzkříšení.“

 Skupinu pak čekal půlhodinový let z Maripasouly do městečka Grand-Santi, které leží dál po proudu řeky. V úterý a ve středu svědkové mluvili o Bibli s místními lidmi. Ve čtvrtek se vydali dál po proudu řeky Maroni a za pět a půl hodiny dorazili do vesnice Apatou.

 Předposlední den výpravy zvěstovatelé navštívili maroonské vesnice. Marooni jsou potomci afrických otroků, kteří byli přivezeni do Jižní Ameriky v době, kdy byl sousední Surinam kolonií. Svědkové pozvali všechny obyvatele na shromáždění, které se konalo v lese ve velkém stanu postaveném speciálně pro tuto příležitost. Claude vzpomíná: „Když jsme viděli, kolik lidí přišlo, měli jsme ohromnou radost. Přišli, i když jsme je pozvali teprve ten den ráno!“ Karsten, který byl na kazatelské výpravě do vnitrozemí poprvé, měl přednášku v jazyce aukan s názvem „Končí vše dnešním životem?“. Shromáždění se zúčastnilo 91 lidí z několika vesnic.

 Nakonec se skupina vrátila do Saint-Laurent du Maroni. Všichni byli nadšení z toho, jak pozitivně místní lidé reagovali na dobrou zprávu. Zvěstovatelé jim pustili desítky videí a rozdali mnoho publikací, které vydali svědkové Jehovovi.

 Lisette říká: „Nedokážu slovy vyjádřit, jak jsem šťastná, že jsem na téhle výpravě mohla být.“ Cindy to cítí podobně: „Kdybych měla možnost jet znovu, nenechala bych si to ujít. Kdo nezažil tu radost, ten to nepochopí.“

 Na některé bratry a sestry tahle zkušenost tak zapůsobila, že se chtějí na navštívená místa vrátit. Mickaël říká: „Hned bychom jeli znovu!“ Winsley se přestěhoval do Saint-Laurent du Maroni a Claude a Lisette, kterým je přes 60 let, se rozhodli přestěhovat do Apatou.